Brzdou potřebných změn je strach učitelů

Jak moc radikální budou změny, které již na gymnáziích probíhají?
Mám pocit, že nebudou z pohledu žáků ani rodičů až tak patrné. Radikální změny, o kterých se často hovoří, nenastanou. Školy nedělají revoluční převrat, spíše startují proces proměn. Škola se nemění a ani nemá měnit ze dne na den. Mohli bychom hovořit o tom, jak má škola více vzdělávat v souvislostech, jak má učení co nejvíc vztáhnout k praxi a k dalšímu studiu. Klíčový je ale na celé reformě, stejně jako před ní, učitel a jeho osobní kvality.

Proč tedy vůbec reforma do škol přichází?
Škola potřebuje změnu. Mění se společnost, a tak se má logicky měnit i škola, aby připravovala pro reálný život, ať už ho dítě naplní studiem, zaměstnáním nebo podnikáním. Každá škola má řadu problémů. Některé mají dlouhodobou povahu a školy nevědí, co s nimi. Například rodiče vystupují proti přírodovědným předmětům, které mají už tak velký problém s popularitou u žáků, ale přitom jsou klíčové. V tomto bodě přináší reforma důležitý mezník – vytváří prostor, aby si učitelé a vedení školy společně sedli a přemýšleli, jak dál, kam školu v době společenských změn směřovat. Učitelé by měli povylézt ven, podívat se k sousedům, nasát informace, jak se co dělá jinde. Následně by měli promyslet kroky, které mají jejich školu postupně proměňovat.

Co se bude ve škole měnit?
S odstupem dvou tří let se budou projevovat změny například ve formách výuky. Reforma uvolňuje mantinely. Podstata předmětu může být úplně jiná než dosud. A právě zacílení předmětů je zcela klíčové. Můžeme také využívat jiné organizační formy než klasickou vyučovací hodinu. To některé školy dělaly „nelegálně“ už předtím. Dnes je to „legalizováno“ a školy s tím mohou pracovat systematicky ku prospěchu žáků. Zajímavá je i snaha autorů reformy, aby lidé o vzdělávání ve školách diskutovali, aby o vzdělávání společně přemýšleli. A to je určitě vynikající nápad přenést zodpovědnost na úroveň škol, aby si vybraly, co považují za důležité, aby používaly formy výuky, které se jim osvědčují, které dobře umějí.

Řeší reforma i problémy škol?
Problémy ve škole budou vždycky. To, co je řešení, není popsáno v nějaké příručce. Řešení je v terénu, ve školách samotných. Problémy se dají řešit na základě zkušeností, které školy mají. Mnozí kolegové na gymnáziích umějí spoustu věcí, akorát že jejich dovednosti jsou skryty na jednom místě, na určité škole. Reforma se snaží tyto dobré zkušenosti vytáhnout a zprostředkovat ostatním. V tom hraje pozitivní roli VÚP, protože se snaží tyto přenosy zkušeností rozproudit. Získává ze škol zajímavé nápady a umožňuje je sdílet.

Jak jste sdíleli zkušenosti ve své škole?
Pokoušeli jsme se o to i před reformou. Problém je odbourat vnitřní obavu učitelů z toho, že se na ně bude dívat kolega a uvidí i jejich chyby, místo aby se zeptali: „Jaké chyby jsi tam viděl?“ Je to velká odvaha, zeptat se na vlastní chybu. Ale kdo tu odvahu má, může se strašně moc naučit. Uzavřenost a neochota sdílet asi souvisí s profesí učitele. Každý učitel je ve třídě rád sám, protože má strach, že dělá chyby, a ta obava ho svazuje. Ale vlastní chyba je přece ideální prostředek k učení! Když něco pochopí učitel, pak to pochopí i žáci. Učitel tak má příležitost zjistit, že cesta, kudy šel, není správná. A to už nemusí absolvovat ten druhý. Tímto způsobem funguje celý systém neefektivně.

Mnoho odborníků se shoduje na tom, že právě sebereflexe učitele je klíčem ke změně, o kterou tu jde...
Problém je v tom, jak škola funguje. I nový nadšený učitel může za čas sklouznout k tomu, že jediná zpětná vazba je pro něj odezva žáků. To je také dobrá zpětná vazba, ale ne optimální. Každý učitel najde dítě, které mu dá odezvu, kterou chce - že on to dělá dobře. Ale tohle je jedno z úskalí, které brání reformě, kritickému pohledu na sebe sama. To neznamená, že se učitelé nezlepšují. Vzdělávají se, jsou lepšími odborníky ve svém oboru, ale stagnují v pedagogických dovednostech, protože jim nic a nikdo nepřináší adekvátní reflexi.

Co to je dobře učit?
Mám na to jedno klišé, které ale platí: nejdůležitější je mít žáky rád. Pak teprve přemýšlím o tom, co všechno mám udělat pro to, abychom společně dosáhli cílů, které jsem si jako pedagog vytýčil. Mnohem důležitější než samotný obor je zprostředkovat žákům mezioborový přesah, širší rozhled. A neudělat jim z nějakého oboru strašáka. I za maskou matematiky se skrývá krásný obsah. Té masky se žáci nesmí leknout. Není hlavní, aby daný žák šel na vysokou školu, ale abych ho vedl k tomu, že kdykoliv bude mít v životě příležitost se vzdělávat, aby to udělal a vzdělával se. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že učitel by se měl nejprve vzdělávat v učitelství a potom až ve svém oboru.

O reformě se často říká, že před ní se žáci učili a po ní už si budou jen hrát. Je to pravda?
Mám rád staré učebnice, pár jich mám doma. Před sto lety se žáci učili strašně moc věcí. Například počítat základní hodnoty logaritmů. Za nás už byly tabulky. Dnes jsou tyto funkce v kalkulačkách. Ztratí tím snad žáci schopnost počítat? Když zařadím do vyučování takové prvky, aby je počítání bavilo, když počítání vztáhnu k praktickému životu, když to podám v atraktivnějším obalu, je to jen dobře. Učitel musí žáky pro učení získat. Komenský by také určitě sáhl po těch nejnovějších prostředcích, které jsou k dispozici. Ryby se nechytají na to, co má rád rybář. Změny ve škole vyplývají logicky ze změn světa okolo.

Leckdo by si při čtení tohoto rozhovoru mohl říci, jak si hezky povídáme, zatímco je ve školství tolik problémů. Co způsobuje všeobecnou skepsi ve školství?
Problémů ve školství je opravdu hodně. Situaci je ale vždycky nutné vyřešit si nějak osobně. Jsem ze Sudet. Zmizela tu jedna generace, zmizel určitý duch. Teď se sem vrací a zpočátku vše záleží na drobnostech - začít se starat o to, co mám před plotem, že se ve městě opravují varhany... I v učení je třeba se starat o víc než o odučení hodiny a opravu písemky. Vkládat do toho úsilí a být autentický. Výsledky nejsou vidět hned, ale vzdělávání je proces, který na lidském úsilí v podstatě stojí. Dnes se objevují různé koncepty kolapsu společnosti, kolapsu energií a tyto myšlenky nabývají v poslední době vrchu. Ale škola vychovává do budoucna, a pokud bych přijal koncept, že do budoucna nemá smysl něco dělat, pak nemám ve škole co dělat. Před dvaceti lety jsem například vůbec netušil, jak pozitivních změn se dožijeme.

Autor: Jaroslav Faltýn